O šamanském výcviku

(Ukázka z rozhovoru s PCH, Iquitos, 1999)

Co je v šamanském výcviku nejdůležitější?

Šamanský výcvik je o tom, abyste poznali, ČÍM jste – o ničem jiném. Musíte se odpoutat od sebe  i od všeho, co je lidské, abyste na to přišli... PAK se zase ke svému lidskému já a k lidství jako takovému vrátíte, ale už na jiné úrovni  a vnímáte to s jaksi zdravým odstupem. Musíte v sobě najít sílu odpoutat se od masek. Někdy se Vám během výcviku může zdát, že zešílíte, ale musíte pokračovat.  Ve skutečnosti opouštíte šílenství, které jste pokládali za normu,  a vracíte se den po dni k NORMĚ, kterou je stav jakéhosi kosmického božství Vaší  duše. Během výcviku musíte důvěřovat spojení s vyššími světy. Jednou ke mně  třeba z ničeho nic přišel šaman a řekl mi: „Hned teď jdi k vodě, sedni do kánoe  a rychle pádluj po proudu!“ Ptal jsem se ho proč a on jen důrazně zopakoval tu samou větu. Když jsem přesto požadoval nějaké vysvětlení, řekl jen: „Už je nejvyšší čas!“ Krátce poté, co jsem odplul, do osady vtrhli zběhlí vojáci a postříleli prý několik lidí... Jindy zase mi šaman z ničeho nic řekl, že se mám vrátit na „velkou řeku“. Divil jsem se tomu, protože to už bylo území démona  Jurijri, neboli civilizace, zóna, které šamani říkali s oblibou také „Sračka“. Šamani nesnášeli velké plechové lodě a jejich naftový pach. Naznačil jsem šamanovi, kam mě posílá, ale on se smíchem řekl: „To nevadí, ONI tvrdí, že potřebuješ plout po velkých řekách. Dlouho, dlouho plout.“ „Nemá mě už Tvůj kmen jednoduše dost?” - zeptal jsem se tehdy šamana.
„Můj kmen? Carramba, snad vím, co si mí lidi myslí. Jsem jejich šaman, ne?” – odpověděl tehdy a rozverně se zasmál. „Ne, ale Maestros de estrellas chtějí, aby ses vrátil na velké řeky a plul po nich.“  „A kam?“ - zeptal jsem se. A šaman řekl: „Nevím, také jsem nikdy nevěděl, kam jdu, když jsem šel dobře.“

A co tím myslel? Zní to jako nějaký koán...

Jedině když Tvůj pohyb neřídí malá mysl, mysl člověka, ale Velká Mysl, tak jdeš správně. Tvé lidské já je našeptávač, který Tě příliš často svádí z pravé cesty. Člověk musí zmlknout, aby bylo slyšet Průzračného Ducha, který v Tobě jen šeptá... TO tím myslel! A měl naprostou pravdu. Opravdu jsem se pak dlouho plavil po řekách a zažil na nich mnoho důležitých vizí... Zíráním na hladinu jsem se naučil vnímat polomaterielní bytosti a UFO. Byla to součást mého výcviku.

Co dnes považuješ za největší dar šamanského výcviku?

V amazonském pralese jsem chtě nechtě s konečnou platností pochopil, co jsme. Lidské životy jsou jen procházky mocné Paní Mysli časoprostorem. Paní Mysl se  na ně prostě vyparádí tak, že na sebe navleče tělo... Jsme Božské Vědomí v obalu vzpřímených organických zvířat. Životy v tělech patří mezi extrémní činnosti Božské Mysli. Jsme Nesmírné Vědomí, kterému se zdá sen o tom, že je člověk. Přilétáme k planetám v obrovských rojích a předvádíme se na nich, hrajeme jeden druhému nějakou podivnou roli. Omámeni šíleností své vizáže a hraných scének,   do nichž jsme vtaženi, zapomínáme na sebe sama. Ale možnost obléct se do příběhu o „někom“ je zjevně fascinující... Zdá se, že se stále nemůžeme nabažit této fikce.

To je úžasná představa. Může taková vize změnit naše životy?

Samozřejmě. Žít tuto vizi, tedy ji uskutečnit ve svém životě, je vlastně ta největší revolución, kterou jsme schopni uskutečnit. Ale samozřejmě je všeobecně dnes ještě těžké se v ní zakotvit... Jsem přesvědčen, že jednou - v budoucnosti - budou všichni žít  na Zemi v rozšířeném stavu vědomí a budou si zcela přirozeně uvědomovat tuto základní pravdu o sobě... Ale nepřijde to hned. Projdeme ještě mnoha vývojovými fázemi, než dosáhneme tohoto úžasného Cíle.

Nestačí prostě pomocí šamanských technik dosáhnout rozšířeného stavu vědomí?

To je pouhý začátek. V mimotělesném stavu nebo ve stavu rozšířeného vědomí se musíme napřed naučit konsolidovat své představy o tom, čím vlastně pro sebe chceme být… TO je ve skutečnosti klíčové téma naší mysli - kým být? Jaké rekvizity odložit a jaké dál používat? Máme se vzdát těl a odletět do otevřeného kosmu jako skupiny průzračných duchů, nebo máme dál setrvat na této malé planetě? Možná se Vám může zdát, že takové dilema je cosi čistě teoretického, ale už docela brzy přijde doba, kdy právě TAKOVÁTO témata budeme řešit. I poté, co poznáme nade všechny pochyby, že JSME sama Mysl, budeme se rozhodovat, zda vyzkoušet spíše nehlubokého uvažování o sobě, jehož produktem jsou naše já – a nebo zda chceme opět splynout se svojí Absolutní Podstatou. Kdykoliv lze začít uvažovat o sobě  jako o Jediném. Do řešení tématu vlastní existence se lze zanořit libovolně hluboko. V zásadě neexistuje jiné téma, než téma uvažování o tom, CO jsme a téma výběru způsobů svého dalšího sebe-poznání. Základní Vědomí v nás má tendenci stále uvažovat o tom, čím je, aby ze sebe mohlo ještě udělat... Mnoho takzvaných mimozemských civilizací žije těmito tématy. A i my jimi budeme žít, až překonáme současné stádium divošství.
 

A podaří se nám vůbec toto stádium překonat? Nezničíme se do té doby?

Cítím, že NE, ale samozřejmě – proces našeho dalšího vývoje nemusí být vůbec jednoduchý... Vesmírem je nám jednoznačně určeno už brzy zakončit fázi člověka a vstoupit do JINÉ vývojové fáze. Pokud zničíme na biologické úrovni sebe sama, nesplníme svůj kosmický úkol a budeme ho muset patrně zopakovat – v jiném prostředí, nebo na znovu obnovené Zemi.

Není šamanský výcvik pro lidi z civilizace příliš náročný?

Jistě, je, velmi. Je pro KAŽDÉHO náročný... Během šamanského tréninku poznáváme, že nejsme lidmi. Nic více a nic méně. To je zásadní. Zjišťujeme, že naše vědomí má úžasné schopnosti. Nemusíme se hned identifikovat s Bohem,  s Absolutnem... Existuje tolik přechodných fází mezi totálním seberozpoznáním;  a mezi jástvím, kolik si jich jen jako živé vědomí vytvoříš… Ale máme tendenci uvažovat o sobě stále hlouběji. Zjišťujeme, že se  můžeme na sebe sama a bytí dívat mnoha odlišnými způsoby. Během rituálu třeba náhle vylétáte z lidského těla a jediným skokem se ocitáte v lebce kajmana. Jste světelná jiskra ve veliké, prehistorické lebce, co plave ve vodě... Jste v té chvíli kajman i něco jiného, něco, co kajmana z dálky pozoruje. Čtete vše, co kajman vnímá, ale jste přitom kosmický pozorovatel. A přicházejí stavy, kdy víš, že doopravdy nejsi nikdo a nic – a přece trváš, existuješ... Snažíš se pochopit, co jsi – a nakonec chtě nechtě zjišťuješ, že jsi sama Základní Mysl. Smysl šamanského výcviku spočívá ve Tvém hlubším sebepoznání. Časem je prosté opuštění těla nahrazeno mnohem hlubšími stavy... Začneš se ptát: Co je to vlastně „tělo“? Existuje vůbec? Hmotný svět se rozpadá na kvanta. Zjišťuješ, že hmota je tvárná a neskutečná. Poznáváš, že samo Vědomí je totální skutečnost, obsahující vše, co lze prožít a čím lze být. Obsahuje každý prostor, každý svět, každou dimenzi a formu. Říkáš si: Aha, jsem Mysl, která touží zaujmout vůči sobě samé i ty nejodvážnější postoje…
Mohu být současně beztvarým JÁ bez hranic a bez limitů - a současně si zahrát i na člověka? Právě TO po většinu času vlastně zkoušíš… Je to, jako bys neustále, do nekonečna prověřoval své schopnosti. Být ve snu - a zároveň plně bdít. To je ve zkratce celý smysl a cíl šamanské sebepoznávací cesty. Umět se probudit, ať už by sen vypadal jakkoliv skutečně.

Co je  z šamanova hlediska životním CÍLEM? 

Asi zachovat si odstup od svých fantazií a zároveň neztratit možnost se jimi bavit. Znamená to umět si v každé situaci zachovat kosmický humor… Dokázat prohlédnout každou past na vědomí – a blaženě se této pasti vysmát. Neuvíznout  ve vizích ani v hmotné „realitě“. A hlavně – NIKDY nebrat nic, naprosto nic - vážně! Tohle je asi nejdůležitější. Vidět všechny výtvory Vědomí – vesmíry, tvory, životy – z božského nadhledu a přitom si je zároveň umět naplno užít, to je asi to nejtěžší    v celém bytí. Vyžaduje to naučit se hlubším způsobem definovat sebe sama. Říkáš si: Jsem vědomí – neboli pozornost – Nicoty. Jsem svůj totální zájem o sebe sama. Jsem totální pozornost Nicoty. Zjišťuješ, že nikdy jsi nebyl ničím jiným. A že nikdy ničím jiným ani nebudeš. V hlubokých stavech se identifikuješ stále víc s Jedinou Myslí. Začínáš všechny formy vnímat jako pouhé symboly. Všechno se stává Jedním. Vidíš kajmana a víš, že i on je jen kusem Jediného. Je to Vědomí, které vnořeno do bahna časoprostoru, číhá na sebe sama, zeje a čeká na sebenaplnění… Vědomí si jde vstříc – nesčíslnými způsoby po nespočitatelných stezkách… Jde jako kapybara sytou zelení… Jde až k jícnu otevřené kajmanovy tlamy. Vkročí do ní… Jediné pohlcuje sebe sama. Je to děsivé i nádherné. JEDNOTA - to je CÍL pravé šamanské cesty...

Dosáhl jsi stavu této Jednoty?
 

VĚČNĚ ho budu dosahovat jako TO, co jsem... Vím, že Vše je setkání života se životem – neboli vědomí s vědomím. Vše, co „je“, vše, co se děje, je pokusem vědomí nějak pohltit, nějak „strávit“ sebe sama… Nějakým způsobem se setkat se sebou samým. Všechny konkrétní děje jsou pouhým odrazem téhož záměru.   Pro pozorovatele, který je vytlačen na povrch dění, jde zdánlivě o „různé“ procesy  a jevy… Je zde ale jen jediná Síla a tou je mysl samotná… Mysl se snaží o nemyslitelné. Pochopit se. Proto „to všechno“. Jen proto. Pro nic jiného. Neexistuje doopravdy „jiný“ cíl. Mysl sebe sama napadá, přepadá, sama se sebou se rve, zatímco se do sebe noří a nahmatává zoufale to, čím je… Děje se to věčně. Nikdy nepřijde sebemenší úleva. Může se to naopak stupňovat – doslova do nekonečna, bez jakýchkoliv limitů… Naštěstí na tom jen nekonečně málo záleží  – chceš‑li si to myslet… Realita je něco tak totálního, že jakýkoliv „lidský“, ale i v nejširším smyslu osobní, nebo bytostný pokus vyjádřit ji, je už předem odsouzen k nezdaru. Může se sama sobě zdát být nekonečně nesnesitelná i blažená naráz… Nelimituje se. „Bytost“ se s tímhle asi nikdy nesmíří – protože je sama dílem limitujících faktorů. Existence je současně sama pro sebe totálně nesnesitelná i naprosto nevyjádřitelně slastná… Je nekonečným blahem i mukami –  neustále, v jednu a tutéž chvíli! V hlubších stavech je ti zjeveno, že naštěstí  ani na tomhle v podstatě nezáleží… Živá Existence si vybírá témata, kterými by se mohla zabývat a rozvíjet je v sobě… Na čem jí záleží? Na to se ona sama sebe skrze nás ptá! Každý jsme její nástroj – pták snovač, který uplétá vak svého hnízda visící z koruny stromu, nebo jakýkoliv jiný tvor. Můžeme stavět města, planety, celé galaxie – a stále jsme jen její nástroje.

Takže největším darem šamanského výcviku pro Tebe bylo poznání Jednoty všeho?

Nejen. Víte, celá naše kosmická existence je BDĚNÍ ŘEDĚNÉ SNEM. Ale naše lidská existence na Zemi, to je sen ředěný bděním tak milión ku jedné! Šamanský výcvik to obrátí naruby. Znova zjišťujete, CO jste! Jste opět DUŠE a VĚDOMÍ. Šaman Vám obnaží Vaši vlastní NESMRTELNOST. Neexistuje nic víc vzrušujícího než pohled na OBNAŽENOU NESMRTELNOST. Šamani ve mně v podstatě odhalili tendenci prožívat tyto věci od nejranějšího dětství...ale je něco, zač jsem jim nesmírně vděčný.
 

 A to?

Víte, mnohokrát jsem se během takzvaného dětství a později sám sebe ptal: Nechají vyšší rozumné Bytosti tohle hloupé lidstvo sebe sama zničit? Zasáhnou? Zabrání nám navzájem se vyhubit? Šamanský výcvik mi silně připomněl, že"lidstvo" je jen velká smečka duší, které přilétly na Zemi ze všech možných míst a tady se promísily... "  A TY k této smečce patříš také - i když jsi snad přišel z daleka", opakoval jsem si paradoxně hluboko v pralese... Ano, patříš k lidstvu ať se ti to líbí, nebo ne... Mnohokrát před tím jsem se snažil sám sebe motivovat k tomu, abych skutečně nějak silně působil na toto lidstvo a pomohl mu.  Ale doopravdy jsem lidem zcela nedůvěřoval. Od dětství jsem díky výstupům z těla a komunikaci s "Bytostmi" věděl, že jsou to duše, stejné duše jako já – ale věděl jsem také, že z nějakého  šíleného důvodu se tyto duše nalézají ve stavu, kdy jim jakoby nelze říct nic rozumného. Během šamanského výcviku v pralese jsem si jasně uvědomil, že jsem šel do této metagalaxie přispět Velkému Bytí v jeho úžasné snaze o ještě hlubší sebepoznání... Viděl jsem opět sebe jako duši, která je nesená ke Slunci a jeho Zemi jako plachetnice, hnaná po hladině Věčnosti větrem této základní a absolutní touhy - touhy POMOCI ŽIVOTU ŽÍT! Nikdy bych na Zemi nebyl, kdybych nepocítil – ještě v Domovském Světě – tuto mocnou touhu. A nikdy bych nebyl na Zemi, kdybych necítil, že sama Země MNE - chce. Víte, co je Země? Je to mladá, mládím krásná a lačná modrá, trochu kulatější dívka. Naše duše jsou neutrální, ale vzhledem k výrazně ženské energii Země jsou v kosmickém smyslu pro Zemi jasně mužským prvkem.Všechny duše jsou ve vztahu k Zemi jakoby samčí bytosti. Pro duši jako kosmického tvora je zjevně těžké vzdorovat touze mladých, lačných a krásných - planet! No, jednoduše - stejně jako miliardy ostatních - prolétl jsem její atmosférou a vnořil se do ní... A výsledek je  tento můj jakoby lidský život. Během prvních let života na této planetě jsem se ovšem setkal s takovou stupiditou a ubohostí, že jsem velkou částí své duše  po čase už vůbec nevěřil, že NĚCO ještě lidstvo spasí.  A tak jsem v sobě nosil před  sebou samým špatně skrývanou nevíru v lidstvo - a to mi zabraňovalo doopravdy plnit a splnit svůj úkol. A šamansky výcvik mě toho zbavil. Uvědomil jsem si, že jsem zde, abych lidstvu a zemi sloužil v tom nejlepším slova smyslu - stejně, jako to dělají sami šamani.

Zbavil jsi se strachu z posměchu lidi jako reakce na předávání pravdy?

Nebál jsem se nikdy posměchu lidí. Ten mi byl lhostejný. Mohl být snad nepříjemný, ale nedostal by se hluboko... Bál jsem se zesměšňovat sebe sama před sebou samým. Kdy jsem vlastně přestal věřit v to, že mi lidé porozumí? Asi hned poté, co jsem poprvé lidi zblízka uviděl. Dětství bylo děsivou dobou zapomínání na Pravdu a osvojování si falešné lidské role. Byla to doba tvrdého boje původní paměti duše  s mocnou iluzí místa, do kterého byla náhle z kosmu vržena. Všichni lidé, které jsem poznal, byli na straně iluze... „Potvory“ - říkal jim už ve čtyřech letech. „Mizery, potvory“ - ulevoval jsem si, uvězněný v tom trpasličím, čtyř- a pětiletém těle. Zvykl jsem si jednoduše na to, že lidé jsou a musejí být zcela hluší a slepí. I poté, co jsem začal veřejně přednášet, jsem spoustu věcí tajil z obavy, že lidé  tomu prostě nebudou schopni porozumět. Šamanský výcvik mě tohoto strachu zbavil. "CESTIČKA K DOMOVU".  Neznáte náhodou někdo tu blbou básničku? Možná    se ji ještě dnes musejí děti v první třídě učit. Když jsem se poprvé ocitl na tomhle nádherném kontinentě, zažil jsem pocit, že se opět VELMI blížím ke svému pravému Domovu... A tak mě napadlo shrnout své záznamy z první doby šamanského výcviku pod název téhle nenáviděné básničky, kterou jsem kdysi v tom trpasličím šestiletém těle recitoval temným hlasem ze stupínku první třídy základní školy...  Když jsem ji tehdy četl, tak jsem si představoval, jak po té cestičce utíkám – ne "domů", ale naopak PRYČ, DALEKO PRYČ z "domova", někam kde nejsou žádné pitomé učitelky ani pitomé červené slabikáře a školy... Když se opět silně propojíte se svým pravým Domovem, dokážete poté přijmout i Zemi a přes všechnu její obludnost ji milujete...